Stolní fotbálek jako sport se nezrodil ani včera, ani před deseti lety. Má svoji dlouhou tradici a málokdo dnes tuší, že dnešní největší světové turnaje jsou pouhým odleskem toho, jak vypadaly turnaje a mistrovství před čtyřiceti i více lety, kdy tento sport zažíval období největšího rozmachu a slávy.
Z fotbálkového pravěku…
Dějiny fotbálkového sportu jsou pochopitelně prošpikovány celou řadou slavných osobností, lemovány nespočetnými historickými milníky v podobě slavných turnajů a vybojovaných a ztracených bitev. Zmínky o prvních organizovaných mistrovstvích na evropském kontinentu se datují už do první poloviny dvacátého století.
Přesto je dnes za zlaté období rozmachu foosballu považována éra druhé poloviny let sedmdesátých v USA. Toto období je charakterizováno zejména ohromným množstvím hráčů účastnících se turnajů, proti kterým je dnešní šampionát v Nantes jen jakýmsi lokálním céčkovým turnajem. A především pak: prize money té doby dosahují závratných čísel, o kterých si dnešní hvězdy mohou nechat zdát. Považte, že výše výher na roční foosball tour dosáhly v roce 1978 i následujícím 1979 přes milión dolarů! Přičemž prize money na vrcholových turnajích se šplhaly až k 250 tisícům dolarů. Netřeba asi zmiňovat, že hodnota tehdejšího dolaru vůči dnešnímu byla několikanásobně vyšší než dnes.
Tato slavná doba také zrodila tzv. texaský styl hry, kterým dodnes američtí hráči dominují fotbálkovému světu – tedy rozvážná, rutinní a opatrná hra, s neustále opakovanou přihrávkou zeď/prostor (tehdy ještě z místa) a střelou jedním panáčkem z místa na trojce – stahovačkou či odtahovačkou. Dnes samozřejmě nic neobvyklého, ovšem v dobách divokých přestřelek, kdy se hrálo vše z pohybu a mezi střelami dominovaly ťukačky, příklepy a bankshoty (!) hráči zprvu tímto stylem velmi opovrhovali a považovali jej za nekreativní a destruktivní… Drtivá většina jmen tehdejších hrdinů dnešním hráčům již nic neříká – snad jedinými hráči této éry, kteří se dodnes drží na vrcholové úrovni jsou Todd Lofreddo a Dave Gummeson (který však přišel až v závěru slavné éry).
Nicméně v dnešním ohledu do prahistorie bych se rád podrobněji podíval na jinou éru, a totiž tu, která onomu zlatému období předcházela – tedy jakási divoká před-turnajová éra. A nejlépe pohledem toho, kdo ji pamatuje nejlépe. Následující řádky jsou tedy volným překladem slov Johna Lotta, tak jak jsou zaznamenány v knize World Table-Soccer Almanach.
Mýty, legendy a gambleři (Johny Lott)
V před-turnajové éře dominovalo fotbálku několik velmi talentovaných hráčů, kteří měli jedinou možnost, jak přijít fotbálkem k nějakým penězům – prostě hrát mezi sebou o prachy. Tito hráči si brzy vybudovali až legendární pověst (někdy skutečnou, někdy až příliš vyfabulovanou). Ti nejlepší měli dokonce své manažery – obvykle majitele herny, kde daný hráč kraloval. A tito manažeři pak mezi sebou domlouvali slavné zápasy, které měly svého vyzyvatele a vyzývajícího. Zápasy, na které se pochopitelně sázelo, tak je tomu běžně třeba v boxu. Někdy byl divácký zájem o tyto souboje takový, že se dokonce musely prodávat lístky jak na fotbalové utkání. Zápasy se odehrávaly většinou na stolech Dynamo, což byl předchůdce dnešního Tornada, někdy také na stolech francouzského typu, podobným dnešnímu Bonzini. Atmosféra těchto zápasů byla úměrná tomu, o jaké peníze se tehdy hrávalo. A často to byly ne stovky, ale tisíce dolarů, které byly v sázce. Tak to tehdy holt chodilo.
V momentě, kdy se objevil nějaký nový mladý střelec, který bušil do fotbálku od rána do večera, bylo pro něj věcí prestiže vyzvat na souboj o peníze někoho z oněch slavných gamblerů. Jenže ti nehráli jen tak s někým. Většinou tedy nejdřív jejich manažer jel omrknout nadějnou hvězdu, jestli má takovýsouboj vůbec smysl pořádat. A většinou to pochopitelně dopadlo tak, že mazáci nadějného mladíka oškubali o poslední čtvrťák.
Don Jewell a jeho Pancéřová pěst
Za největší hvězdu tehdejších let je dodnes považován Don Jewell. Začal hrát na střední škole a jeho hracím místem se stal podnik Fun Palace v texaském Arlingtonu. Brzy začal porážet všechny své vyzyvatele a manažeři se o něj mohli porvat. Don byl původně boxer, ale poranil si levou ruku, což vedlo k tomu, že si vybudoval velmi neobvyklou, ale neskutečně účinnou zbraň: střelbu z pětky pravou rukou! Nikdy předtím ani potom jsem už něco takového neviděl. Jeho střely z pětky byly tak přesné a tvrdé jako střely kohokoliv jiného z trojky, přičemž používal velmi náročné kombinace jako stažky, odtahovačky, příklepy nahoru dolů, různé ťukačky, vracečky, dokonce dvojité vracečky – a vždy byl schopen to narvat do té nejmenší možné díry.
V roce 1974 mi bylo šestnáct, žil jsem texaském městečku Lubbock a naprosto jsem propadl téhle hře. Když jsem viděl Jewella hrát, totálně to změnilo můj život. Byl to ten nejúžasnější, nejchytřejší a nejšikovnější hráč, jakého jsem kdy viděl. Don fotbálek bral jako psychologickou bitvu – mnoho let předtím, než turnajoví hráči vyvinuli psychologii jako mocnou zbraň na cestě za vítězstvím. Skamarádil jsem se s ním, a Don se stal mým učitelem jak ve fotbálku, tak v životě.
Do jámy lvové
To léto jsme spolu jeli do Duncavillu na Americké „půl bodové“ mistrovství ve stolním fotbálku. Půl bodové se tomu říkalo proto, že střely z místa – stahovačky a odtahovačky – se počítaly jen za půl bodu. V předvečer turnaje jsme nemohli nenavštívit legendární dallaskou fotbálkovou mekku, City Fussball.
Když jsme dorazili, byly zde už všechny celebrity tehdejší doby: Tom Hyatt, Jim Gilbert, Mario Garcia a jedničkový démon Eddy Whitesides. Ani jsme se nenadáli, a už jsme hráli o prachy s Eddym a Mariem. Stálo nás to několik stovek dolarů, takže Jewell vyzval Eddyho na jedničky. Eddy byl v té době již velmi proslulý gambler, ale tady kosa narazila. Vychytralou hrou Jewell vyhrál naše prohrané peníze zpátky a ještě přidal pár stovek navrch. Eddy byl vzteky bez sebe a vyzýval Dona na poslední hru o vše, ale Don věděl moc dobře, kdy přestat a neriskoval, že by zase vše prohrál. Prostě takovej byl tehdy gambling.
Druhý den začalo mistrovství. V prvním kole jsme si vylosovali texaské šampióny Jima Gilberta a Douga Skeltona. Gilbert byl v té době už pomalu veterán a měl zjev jako gladiátor. Když stáhl bundu a na těle měl tričko s nepřehlédnutelným nápisem „Pop-shot king“, nám mladým klukům se roztřásly kolena. Začali jsme dost špatně – v životě jsme neviděli bank-shoty a Doug byl jejich králem. Popravdě řečeno bankshoty v Texasu nikdo nehrál, takže ani nikdo neměl ponětí, jak to chytat.
V rozhodujícím legu jsme tekli 4:0 (hrálo se o dva bez omezení). Prohodili jsme se. Jewell začal vepředu řádit svými střelami z pětky a doslova tím ničil Gilberta a Skeltona. Sérií několika rychlých příklepů a vraceček z pětky Jewell dorovnal skóre.. Gilbert se Skeletonem zuřili a neustále se hádali, jakou zónou mají Dona bránit. My jsme zase nebyli schopni přijít na to, jak bránit Skeltenovi bankshoty, které střílel téměř na stovku. Zápas sledovalo ohromné množství diváků a po neskutečném boji jsme nakonec protekli 25 ku 23 !!
Fotbálek jako gamble
V letech 1973–1974 jsme s Donem jezdili hodně po jihozápadě a gambleřili. Zlatý důl byl tehdy Oddesa. Mraky dělníků z olejářských polí byly vyzbrojeni spoustou prachů, ovšem rozumu moc nepobrali. Byli schopni hrát o prachy do rána a nevyhrát jedinou vindru. Prostě jsme je o všechno obrali a šli spát, zatímco oni šli vydělávat, aby nám zase večer všechno odevzdali. Zlatý časy.
Obráželi jsme jeden bar za druhým a všude už na nás čekali zástupy nadržených hráčů, kteří doufali, že tentokrát se na ně usměje štěstí. Občas jsem si připadal jako výběrčí výherních automatů. Dorazili jsme do herny, vybrali prachy a pokračovali dál na další štaci. Pokud si dobře vzpomínám, tak největší Donova výhra byla přes pět tisíc dolarů za jednu hru. Majitel podniku tehdy musel vybrat prachy ze všech stolů, včetně asi deseti kulečníků, aby mu to mohl vyplatit. Don mu pak stovku vrátil, se slovy: „Nikdy bych neodešel od člověka, aniž bych si nebyl jistý, že má v kapse aspoň na chleba“.
Konec éry divokého západu
Don Jewell byl prostě legenda téhle éry, která trvala přibližně od roku 1968 do 1973. Precizní a rozvláčný texaský styl se začal teprve pomalu objevovat a zdokonalovat, aby navždy změnil podobu téhle hry. Nikdy se už nedovíme, jestli by byl Don schopen tomuto stylu konkurovat.
Když jednou nebyl doma, babička se mu vkradla do pokoje a vyhodila mu více než 40 trofejí, které nasbíral. Rodiče ho pak přinutili, aby si našel skutečnou práci. A tak místo toho, aby jel Don do Denveru na turnaj Elitche Garden o padesát tisíc dolarů, musel se vrátit na univerzitu. Paradoxně, tenhle turnaj vstoupil do dějin fotbálku a nastartoval epochu, která učinila z této hry regulérní sport.
Hráči se špičkovými schopnostmi nahrávat si z pětky na trojku a střílet neviditelné góly se stali naprostou samozřejmostí. Jejich precizní hra už nikoho nešokovala, neboť prostě bylo jasné, že jde o sportovce, se kterými nemá smysl se sázet. Jejich vzezření, chování u stolu i mimo něj, styl oblékání, herní styl, prostě z toho všeho bylo na hony jasné, že soupeření s nimi má smysl asi tak jako by amatérský tenista vyzýval o prachy Rogera Federera. Nastoupila zcela nová generace hráčů, která v letech následujících zrodila opravdové hvězdy, jaké si tenhle sport skutečně zaslouží. Staří gambleři se stali přežitkem a jednoduše zmizeli ze scény. Divoká éra fotbálkových pistolníků se definitivně uzavřela.
autor: Lukáš Sedláček (malesporty.cz)
